It´s just a dream!!

A bylo ráno..

Připadalo mi, jako každé jiné, a tak jsem se začala oblékat. Vůbec se mi nechtělo do toho sněhu a té zimy, a už vůbec ne do školy. Když v tom jsem ze zdola slyšela smích, který mi byl moc povědomý.

...To je přece jeho smích!..To je Harry!

Hlavou mi začalo lítat plno myšlenek, ale nejvíce mi tam jiskřila myšlenka, že to on být nemůže, že je to blbost..asi ještě spím a tohle všechno se mi jen zdá. Štípla jsem se do ruky, ale nic se nestalo, pořád jsem stála před skříní polooblečená a slyšela ten jeho(?) hlas.

V té chvíli jsem už jen slyšela svou matku, jak říká: A jak ses celý tento rok měl Harolde?...

Koukala jsem se do zrcadla a nevěřícně jsem civěla na fotku, kterou mám už rok zasunutou do rohu zrcadla. Ano, jsem na ní já a Harry. Na té fotce se usmíváme, už vlastně ani nevím čemu, přece jen, je to rok, co jsem ho neviděla, tedy možná tak každou noc ve svých směšných snech. 

Po tvářích mi pomalu začaly stékat slzy...právě jsem si vzpomněla, že je hrozné být zamilovaná, když je láska neopětovaná...Sáhla jsem do kapsy pro kapesník, ale té chvíli se ze zdola zase ozval ten smích...